V tomto dramatu se řeší dlouholetý spor Gregor-Prus o statek Loukov. Do řízení zasahuje známá zpěvačka Emilia Marty. Upozorní je na závěť Josefa Prusa z roka 1816, ve které odkazuje statek svému nemanželskému synovi Ferdinandu Gregorovi, synovi zpěvačky Ellian Mac Gregorové. Prus zjistí, že pravé jméno dědice znělo Elina Makropulos.
Později zjistí, že rukopis Eliny Makropulos a Emilie Marty se shoduje. Zpěvačka přizná, že se narodila v roce 1585 a její otec vyrobil elixír života. Od té doby vystupuje pod různými jmény, život ji již nebaví, ale bojí se smrti. Přišla si proto pro recept - věc Makropulos - ale nakonec ztratí zájem o další prodloužení života.
Soudí, že nejšťastnější lidé jsou ti, kteří jsou smrtelní, mají své zájmy, ideály, dokážou ocenit krásu. O elixír ztrácí zájem i ostatní a spálí ho.
Úryvek z knihy:
(Kristina mlčky dá listinu nad hořící svíčku.)
VÍTEK: Nepal to! Je to památka!
KOLENATÝ: Pozor! Nechala!
HAUK: Kristepane!
GREGOR: Vemte jí to!
PRUS (zadrží je): Nechte ji jednat! (Zdrcené mlčení.)
HAUK: Ah jeje, koukejte, nechce to hořet.
GREGOR: Je to pergamen.
KOLENATÝ: Jak pomalu to uhelnatí. Kristinečko, nespálila se!
HAUK: Račte mi nechat aspoň kousíček! Aspoň kousíček! (Mlčení.)
VÍTEK: Prodloužení života! Věčně to bude lidstvo hledat, a tady,
tady to snad bylo…
KOLENATÝ: A my jsme mohli žít věčně. Pěkně děkuju!
PRUS: Prodloužení života… Máte děti?
KOLENATÝ: Mám.
PRUS: Tak vidíte, věčný život! Kdybychom mysleli na rození…
místo na smrt… Život není krátký. Pokud můžeme být příčinou
života…
GREGOR: Dohořívá. Byla to přece jen… divoká myšlenka, věčně žít.
Bože, je mně i teskno, i jaksi lehčeji, že už to není možno…
KOLENATÝ: Nejsme už mladí. Jen mládí může tak nádherně
spálit… náš strach před smrtí. Dobře to provedla, Tinkotinko.
HAUK: Račte dovolit… tady to… tak divně páchne –
VÍTEK (otvírá okno): – spáleninou.
EMILIA: Hahaha, konec nesmrtelnosti!
Znaky díla:
● téma - lákavá nesmrtelnost x pomíjivost života, věčný život - nuda, stereotyp
● zhudebněno Leošem Janáčkem