Karel Poláček: Bylo nás pět

Doba děje: 19. – 20. Století

Místo děje: Okresní město

Postavy:

Petr Bajza - syn obchodníka, malý kluk, který se svými kamarády tráví svůj volný čas, vypravěč příběhu; Antonín Bejval; Pepa Zilvar z chudobince; Čeňek Jirsák a Éda Kemlink.

Obsah díla:

Kniha vypráví o kamarádech Petrovi Bajzovi (vypravěč), Antonínu Bejvalovi, Pepovi Zilvarovi z chudobince, Čeňkovi Jirsákovi a Édovi Kemlinkovi, kteří společně tropí spoustu lumpáren. Když například chtěli jít do kina, jeden z chlapců si koupil lístek, a když v sále zhlasla světla, tak ostatním pomůže oknem dovnitř, aby nemuseli platit za lístek. Jeden kluk je ale udal panu Maulemu, který trhal lístky, a on je z biografu vyhodil. To ale kluky neodradilo a dál chodili do kina oknem.
Jindy se zase vydali na vosy. Chtěli je pochytat, aby jim snášely med. Vosy je ale velice pobodaly. Hoši potom ještě dostali doma na zadek, protože rodičům předtím tvrdili, že jdou do hodiny houslí.
Bavilo je také žebrat u silnice. Za vyžebrané peníze si vždy koupili plno sladkostí.
Ale ze všeho nejraději dělali naschvály panu Fajstovi. Zahrabali třeba do sněhu karbid a zapálili jej. Kdo by nevěděl, že to hoří karbid, myslel by si, že to hoří sníh. Tou dobou chodil pan Fajst do jednoho statku pro mléko. Když viděl, že ze sněhu šlehají plameny, vykřikl, že je z toho celý zdecimovaný. Kluci se smáli a měli z něj legraci.
Jednoho dne se Petru Bajzovi zdá, že je se svými kamarády v Indii. Nakonec se ale uzdraví a vše je jako dřív.

Úryvek z knihy:

My jsme se divili a pravili jsme: „Nehoupej nás,“ ale Éda se dušoval, že je to prauda. A pravil, že jednou šel pan Fajst kolem Štverákova krámu a rávě se natrefil k tomu, že ti dva psové kradli, a pravil: „Tohle je mi pěkná věc.“ Načež šel ihned ke Kemlinkom a pavil, pěkné věci jsem viděl, pane Kemlink.
Pan Kemlink pravil: „To není prauda, pane Fajst, náš Pajda není takový, aby kradl, to by vypadalo, že mu nedáme najíst.“ Ale pan Fajst jináč nedal, pročež mu pan Kemlink pravil, že pan Fajst závidí psům buřty, jelikož by je nejraději sežral sám.
Pan Fajst děsně zčervenal a pravil: „To mám za svou dobrou vůli,“ a šel pryč.
A tak jsme šli a porád si povídali a Pajda věděl, že mluvíme o něm, a skákal a silně štěkal a točil se dokola a my šli k Jirsákom. Pan Jirsák měl brejle a šil čepice a pravil: „Pěkně vítám, mladí páni!“ a už nic neříkal. Pajda si k němu čuchl a vrtěl ocáskem a pan Jirsák pravil: „Ty kluku špatná!“ a usmál se.

Znaky díla:

Karel Poláček napsal tuto knihu v nejtěžších chvílích svého života – bál se transportu do koncentračního tábora. A tak, aby snad zahnal smutek, napsal knihu o svém dětství.

Pro dílo je typická řeč vypravěče, který mísí prvky spisovné češtiny (místy až knižní) s prvky obecné češtiny a svým prostým dětským uvažováním.