„Ještě o té víře,“ začal s úsměvem, neboť zřejmě nechtěl Rogožina opustit bez vysvětlení a mimoto ožil pod dojmem nenadálé vzpomínky, „minulý týden jsem ve dvou dnech zažil čtyři zajímavá setkání. Ráno jsem jel novou železniční linkou a asi čtyřy hodiny jsem rozmlouval s jistým S., s nímž jsem se seznámil cestou. Slýchával jsem o něm už dřív, mezi jiným také, že je ateista. Je to opravdu vzdělaný člověk, těšil jsem se, že si pohovořím se skutečným vědcem. Mimoto má bezvadné chování a mluvil se mou jako s člověkem, který je mu roven vzděláním a rozhledem. Nevěří v boha. Překvapilo mě však, že celou dobu jako by mluvil a mluvil o něčem docela jiném, a hlavě proto mě to překvapilo, že i dřív jsem při setkání s bezvěrci a četbě takových knih míval dojem, že mluví a píší v knihách o něčem jiné, i když zdánlivě mluvili a psali o tom. Také jsem mu to řekl, ale snad nejasně nebo nepřiléhavými slovy, protože nic nepochopil. Večer jsem zašel na nocleh do újezdního hotelu, kde zrovna předešlé noci došlo k vraždě, takže při mém příchodu o tom ještě všichni mluvili. Dva usedlí a docela střízlivý vesničani, staří známí, dokonce přátelé, si vypili čaj a šli spát společně do jedné komůrky. Jeden z nich však si v posledních dnech u druhého povšiml stříbrných hodinek na žluté, perličkami vyšívané šňůrce, které u něho předtím patrně neviděl. Ten člověk nebyl zloděj, ba naopak byl poctivec a na svůj stav ne chudý. Ale hodinky se mu tak zalíbily, tak ho zlákaly, že nakonec neodolal; vzal nůž, a když se jeho přítel obrátil, zezadu se k němu připlížil, rozmáchl se, zvedl oči k nebi, pokřižoval se, v duchu se vroucně modlil: Bože, odpusť mi, ve jménu Krista! A pak jednou ranou podřízl přítele jako berana a vzal mu hodinky.“

Rogožin se rozchechtal a svíjel se v křečovitém smíchu. Působilo to nanejvýš podivně po jeho předešlé pochmurné náladě.

Ruský kriticko-realistický román s prvky romantismu a naturalismu.

Filosofický podtext, úvahy o životě, svědomí člověka.